Dlouhá staletí střeží potomci Dračích lidí bránu do vlastní říše, Rudou Baštu na pokraji Černolesa. Jedním z potomků Dragana a dalších vládců jsem i já, Dragoin, povoláním i posláním druid, předávající znalosti a dovednosti dávných generací současným vyslancům z Dračí říše. Mým osudovým úkolem je vycvičit jak zdatné bojovníky, tak magickou mocí oplývající čaroděje, kteří mohou zajistit prosperitu Dračí říše po další staletí. Sám bych to ovšem nezvládl, proto mi pomáhají drazí pomocníci Edwin, Janneris, Tris, Breaga, Ubica a další zkušené čarodějky i bojovníci. Černoles je totiž tajuplným místem, kde se můžete stejně rychle ztratit, jako nalézt skrytý poklad. Především však skýtá mnohými nebezpečími, hrůzostrašnými démony i skřety, na druhou stranu živoucími stromy enty nebo lesními skřítky a vílami. Rád ukážu všem nebojácným cestu do tohoto hvozdu a naučím je přežít v divočině Černolesa.
Jmenuji se Janeriss a pocházím ze starobylého rodu Arrowayů, po nichž mi však zbyly pouze zlaté kapesní hodinky. Vyrostla jsem v Dragopolis jako sirotek a musela jsem se o sebe naučit postarat sama. Naštěstí, dříve než by to se mnou začalo jít z kopce, si mě všiml jeden významný člen královské gardy. Jmenoval se Otimor Swordhand a byl to dobrý přítel krále. Otimor zjistil, že umím dobře používat dýku, luk a šíp, dokonce i meč. Co mi ale vždy šlo nejvíce a všiml si toho i Otimor, je používat svůj jazyk. Dokážu několika slovy přesvědčit i psa, aby zamňoukal. Můj zachránce, jak Otimora nazývám, o mých schopnostech pověděl králi a ten nařídil, aby mě Otimor vycvičil a udělal ze mě členku jeho gardy. Po boku krále jsem v Dragopolis, hlavním městě Dračí říše, byla svědkem postupného vymizení draků, což mělo za následek velký neklid v Dračí říši. Jak už to tak totiž bývá, tam, kde je dlouho klid a mír, začnou se rojit zlá stvoření a tento stav narušovat. Už dlouho jsem také já sama pociťovala neklid, který mi nedal v noci spát. A právě jedné bezesné noci se naplnily mé obavy o bezpečí Dračí říše, když přímo z hradu zmizel Dračí roh. Někdo se vloupal do hradu a ukradl tuto vzácnost, aniž by si ho kdokoliv z nás všiml. Jediná avšak slabá stopa vede na kraj Černolesa, území, kde žijí stvoření, o nichž jsem zatím pouze slyšela. Na hranicích tohoto tajemného území leží pevnost jménem Rudá Bašta, kterou střeží druid Draigon, potomek legendárního krále Dragana. Král mě pověřil, abych se za Draigonem vydala jako vyslankyně Dragopolis a dohlédla na pátrání po Dračím rohu, kde bych mohla být užitečná díky mým dovednostem se zbraněmi a také díky mé výřečnosti. Vydávám se tedy na tuto dlouhou pouť, na jejíž konec zatím nedohlédnu.
Já, Breaga Gallantara, se tímto zavazuji, že budu pomáhat těm, jež leží na bedrech dobro naší země, v hledání dračí trubky, která byla ukradena. I když nejsem součástí královské gardy, můj otec Otimor mě posílá místo sebe na tuto cestu společně s jeho svěřenkyní Janerris Arroway. Ačkoli jsem žena, tak mě můj otec už od dětství učil umění boje s mečem a lukem. Také mi vyprávěl spoustu příběhů ze starých časů, z něhož se mi nejvíce zalíbil příběh o dvou ženách, které v dávných časech statečně bojovaly a chránily naši zemi. Pocházely ze Slunečního kraje a jmenovaly se Lyra a Jorah. Jejich památník se nachází poblíž hradu. Vydávám se tedy do Dragopolis, abych pokračovala v konání dobra pro říši stejně jako ony.
Mé jméno je Edwin a přátelé mi říkají… no, já vlastně ani žádné přátele nemám. Táhlo se to se mnou asi už od dětství. Mým otcem byl jeden drakobijec, jehož jméno vám asi nic neřekne. Moc dobrého ve svém životě asi nevykonal, ale můžu mu být vděčný alespoň za to, že se mě jako malého děcka ujal. Brával mě se svou skupinou na své nesmyslné výpravy, a když už v Dračí říši nezbyl jediný drak, rozhodl se vypravit do tajemného Černolesa, kde doufal, že najde další příšery, jejichž trofeje by mu mohly vydobýt slávu. Jenže nedošli jsme daleko. Ani nevím, co se té noci stalo, ale z naší skupiny se podařilo přežít pouze mě. Teď si říkám, že mě možná samotný Černoles ušetřil. Po pár dnech mě na pokraji smrti našli druidové. Jako dítě mě přijali do svého kruhu s cílem vychovat ze mě jednoho z nich. Avšak bohužel u mě nenalezli dostatečné nadání pro magii. Co se ale týče dovedností se zbraněmi, brzy jsem předčil i ty nejlepší druidské bojovníky. Když se ukázalo, že být druidem není mým osudem, dohodli jsme se, že se stanu strážcem hranic, kde budu bránit les před lidmi z Dračí říše, ale také obyvatele Dračí říše před zlem čas od času vystupujícím z Černolesa. Není to kdovíjaký úděl, ale žít se tak dá. Stejně mám však pocit, že pro mě má osud ještě připraveno něco víc…
Mé jméno je Tris. V již zaniklém jazyce, kterým se mluvilo v dobách největší slávy Dračí říše, znamenalo slovo tris dobro, klid, pomoc a vlídnost. Možná i proto je zrovna pro mou osobnost tak příznačné. Byl-li to záměr mých rodičů, si již bohužel nepamatuji, co vím však jistě je, že vlohy k léčitelství a pocit potřeby pomoci druhým v nesnázích jsem získala po svých předcích, kdy nejcennější znalosti pocházejí od nejrespektovanější léčitelky všech dob – Terael. Matně si vzpomínám, jak mi o ní mí rodiče vyprávěli. Dnes už je to velmi dlouho, co mě ještě jako nedospělou opustili a vydali se pomáhat do opačných koutů Dračí říše tam, kde to bylo potřeba. Nějakou dobu po jejich odchodu jsem se snažila pomáhat ostatním v naší vesnici, postupně mě však bylo potřeba méně a méně. I to byl důvod, proč jsem svou rodnou vesnici i dům opustila a vydala se ve stopách svých rodičů pomáhat na místa, kde byla má pomoc potřebná a oceněna. Mé putování Dračí říší bylo před pár lety ukončeno zde, v pevnosti s názvem Rudá bašta. Cítím, že má mise zde ještě není u konce a jsem připravena místním lidem pomáhat ve dne i v noci.
Mé jméno je Bodežar, vyrůstal jsem v úzkých uličkách chudinské čtvrti Dragopolis, dělal práci která se naskytla, kradl vše co nebylo přibité. Jednou jsem ukradl váček jednomu cizinci a zmizel s ním v temné uličce. Za chvíli se za mnou ozvaly kroky a já jsem poznal, že krádež byla zpozorována. Utíkal jsem před ním celou noc a i když jsem znal město jako své boty (i když jsem tehdy žádné neměl), tak se mi nepodařilo zmizet ani na střechách ani ve stokách a nad ránem jsem byl zahnán do slepé uličky. Cizinec se ke mně pomalu blížil a já jsem myslel, že je se mnou konec. Místo konce však přišla nabídka, která se nedala odmítnout a já se vydal s cizincem daleko na východ, kde jsem byl vycvičen jako assasin. Zpět do Dračí Říše mne až po mnoha letech přivedl úkol zabít jednoho z královských rádců. Když jsem prošel palácem plným stráží a odemkl dveře do jeho komnaty, tak na mě čekal s nataženou kuší a nabídl mi místo v tajné službě Dračí Říše - Nočních dracích. V následujících letech jsem ve službách krále procestoval celou Dračí říši a plnil úkoly se kterými si nikdo jiný nechtěl ušpinit ruce. Když rádce zemřel, nastoupil jsem na jeho místo. Po krádeži rohu jsem se vydal po stopách zlodějů, a ty mne zavedly až na hranici Černolesa.
Jmenuji se Helga a můj domov je daleko na severních hranicích Dračí říše. Pocházím ze starobylého rodu čarodějů, jehož původ se táhne až ke slavnému mágovi Percivalovi, který před mnoha a mnoha lety bojoval za záchranu Dračí říše. Kouzelná síla mého rodu se s přibývajícími lety stále zvyšovala a několik posledních generací včetně té mé bylo obdařeno tak velkou silou, že kouzla provádím jen velmi zřídka, neboť by mohlo dojít k narušení rovnováhy světa. Jako čarodějka se také zabývám výrobou kouzelných amuletů a někdy i lektvarů. Jelikož se často musím obejít bez kouzel, nosím u sebe stále dýku, kterou dovedu dobře ovládat. Členové mého rodu vždy považovali Dračí říši za svůj domov a byli odhodláni bránit ji v časech nebezpečí. Proto jsem se také vydala do Rudé bašty na okraji Černolesa, neboť toto místo je záhadné, v poslední době se rojí stále podivnější zvěsti a v Černolese se sbírá temnota. Nabídla jsem svou pomoc Dragoinovi při výcviku nových stážců, kteří prý míří k hranicím Černolesa, aby Dračí říši postkytli pomocnou ruku v těžkých časech.
Celý život bojoval o své přežití, ať to byl hlad, zima, vlci, či kdokoli další kdo se mu pokusil vzít život. Díky těmto tvrdým zkouškám se stal mistrem v přežití! Lovení, maskování, skrývání, lsti, zacházení s mečem či lukem - bránil se a bojoval vždy s tím co měl po ruce a nikdy si nestěžoval na svůj život. Nikdy se pořádně nenačil číst a psát, čehož se snažil kdejaký podvodník využít, pak toho ovšem vždy draze litoval. Hexagon s takovými lidmi neměl žádné slitování. Svou obživu si obstarává žoldáctvím, lovením lidí, na které je vypsaná odměna. Vždy mu to vyjde tak, aby nějak vyšel. Nyní je na cestě do Rudé bašty jako strážce karavany.
Jmenuji se Airegin Hamjoy. Mé přímení se v zemích ze kterých pocházím těší velké úctě, pro mne však příliš mnoho neznamená. Jen mi každý den připomíná, jaké zklamání jsem byl pro svého otce. Ještě jsem se nenaučil chodit a už jsem se učil střílet z luku ze hřbetu koně. Bohužel meče a luky nikdy pro mne nebyly, a tak jsem jednoho dne z rodného domu odešel. Na svých cestách jsem potkal mnoho zajímavích lidí, od kterých jsem se také mnohému naučil, nejvíce mi však dalo přátelství s druidem Dragoinem, strážcem Rudé Bašty. Své putování jsem zde na čas pozastavil, abych dál mohl rozvíjet své kouzelnické dovednosti a co nejvíce pomohl k ochraně Dračí říše, která mi zatím přirostla k srdci ze všech navštívených míst nejvíce.
Jmenuji se Kassia a jediné, co mi zbylo, je mé dvojče Freya. Od čtyř let, kdy naše matka záhadně zmizela, nás otec brával sebou na cesty do tajemných lesů plných nebezpečných zvířat a učil náš vše, co jsme potřebovaly vědět. Od těžkého boje o přežití, až po názvy všech možných i nemožných věcí. Uběhlo pár let společného cestování a my přišly o dalšího blízkého člověka. Po otcově náhlé smrti se nás ujala skupina druidů, kde jsme všechny naše dosavadní znalosti mohly náležitě využít a získat nové zkušenosti, které se nám budou v životě hodit. I ti nás poté, ale opustili a nám nezbylo nic jiného, než se naučit starat samy o sebe. Je nutno říct, že se nám to podařilo a proto se teď na pozvání obě vydáváme na pomoc Dragoinovi, abychom předaly naše vědomosti i zkušenosti další generaci bojovníků. Pevně věříme, že se nám to všem povede.
Po otcově smrti se celý můj život obrátil o 180°. Milovala jsem všechno to cestování, lovy, děsivé i přesto krásné lesy plné života, tvorů o kterých se vám ani nesnilo… Vzdát se toho všeho? Za žádnou cenu!!!… Druidové byli skvělí společníci, avšak nic pro mne. Chyběly mi ty tajné toulky po lesích, vzrušující dobrodružství… V této době jsme se začaly se sestrou nejvíce odcizovat, ty úmorné hodiny učení ji bavily, zatímco já byla myšlenkami v lesích… Věřím, že minulost není důležitá. Přítomnost a budoucnost je to, co můžeme změnit nezávisle na minulosti a utrpení které jsme zažili. Rány se hojí rychle a mysl zapomíná. Soustřeďme se na nejtěžší poslání, kterému jsme kdy čelili. I já se svojí sestrou Kassiou se vydáváme na cestu do míst kde byl viděn naposled, přispět i svými zkušenostmi k znovu získání onoho bájného Dračího Rohu.